Divadýlko na dlaniDivadýlko na dlani
Novinky
Program
Repertoir
Soubor
Studio
Fotoalbum
Videoalbum
Kudy k nám
Partneři
Kontakty
Blog
Divadelní nepravidelný občasník
Facebook
Krajská přehlídka Popelka na dlani
novinky

Dnes nezveme, ale varujeme!

 3. 3. 2009 |  Radek Kotlaba
Foto
Před coolness dramatikou varuje Radek Kotlaba.
Většinou se snažím v této rubrice a na této stránce psát o divadelních zážitcích z jiných divadel, které vám chci doporučit. Tentokrát se sice podržím sloganu „co v našem divadle neuvidíte“, ovšem nikoliv kvůli nedostižnosti shlédnutých profesionálních představení, ale především proto, že ani mně (potažmo dalším členům souboru) se to nelíbí. Proč potom o takových hrách píši? Prostě proto, že jsou „in“ v současném divadelním světě a chtěl bych vysvětlit, proč se jim vyhýbáme.

Začnu od zážitku z divadelního festivalu “Modrý kocour” v Turnově, kde jsme nejednou hostovali a jehož dramaturgie je poněkud nekonvenční. V podání ochotnického Oldstar týmu z Prahy jsme zde viděli hru Mariuse von Mayenburga “Tvář v plameni” (Feuergesicht) a vybavuje se mi, jak náš principál mi šepkal v hledišti do ucha: „Mně se tady nelíbí, já chci jít pryč.“ Vyděšeně jsme koukali na masturbační výkony mladého pyromana, který posléze ubil kladivem své rodiče a upálil se. Chápu, že dnešní svět není “procházkou růžovou zahradou”, ale proč se na to mám koukat ještě i v divadle, když už toho je plné zpravodajství? Tak jsme se poprvé (a zatím na jevišti naposledy) setkali s coolness dramatikou, v Německu označovanou jako „Blut und Sperma“ a v Británii, kde se zrodila, „in-yer-face“, tedy „do ksichtu“ divákovi vmetené hry. Máme vás, naši milí diváci, natolik rádi, že vám nic do „ksichtu“ vmetat nebudeme, ale naopak se těšíme z vašich milých rozesmátých tváří, kterými plníte hlediště našeho divadla. Toto pojetí divadla vlastně není úplnou novinkou, pod etiketou experimentálního divadla se podobné provokativní “úlety” objevují na jevišti již od 60. let. Peter Handke v jeho hře “Spílání publiku” (Publikumsbeschimpfung) předepisuje protagonistům přes forbínu pokřikovat na diváky mimo jiné i: “vy držky, vy frackové, vy bezpáteřníci, vy potenciální mrtvoly”. Co si tím inscenátoři dokazují?

Věříme, že nám svou přízeň zachováte, i když se setkáte u nás v divadle s něčím, co nebude zrovna odpovídat vašemu smyslu pro humor. Slibuji, že “spílat” vám nikdy nebudeme. Přesto hostování spřízněného souboru Neškvor a jeho velice černý humor vyvolaly i v našich řadách diskuse o tom, co jeviště ještě snese a co už tam nepatří. Kde je hranice vkusu, kdy se stávají vulgarita a ironický cynismus nesnesitelnými? Každý má citlivost na tyto věci nastavenou jinak. Pokud vulgarita baví a neunavuje či neuráží, jsem osobně schopen se jí i na jevišti bavit. Také naše poslední hra „Pít či nepít“ byla v souboru důvěrně označována jako “koolnička” (čti: kůlnička), s lehce ironickou narážkou na současné divadelní směřování do cool (čti: chladných) vod, ke kterému se hlásit nechceme, jak vysvětluji, ale přesto ho svým způsobem reflektujeme. Pro další zasvěcení si dovolím připojit ještě několik následujících řádků. Zmiňovaná coolness dramatika ovládla evropská profesionální jeviště v 90. letech minulého století a začíná nebezpečně plnit česká ochotnická jeviště počátku tohoto tisíciletí. Jedné bouřlivé diskuse o vhodnosti uvádění těchto her na národní přehlídce ochotníků v Hronově jsme sami byli svědky nad původní hrou René Levínského “Harila” (přestože autor za ní obdržel v roce 2007 cenu Divadelních novin v kategorii alternativní divadlo). Dikcí slovníkového hesla tyto hry nejspíše charakterizují drastické výrazové prostředky, jazyk plný vulgarismů a slangu, kontroverzní témata z okraje společnosti a antihrdinové typu narkomanů a lidí nepracujících, často posedlých sexuálními perverzemi. Celkem trefně jsou někdy tyto kusy též označovány jako fekální dramata. Ačkoliv jsem o S. Kane četl: „Tato autorka nepotřebuje kritiky, ale psychiatra.“ (přestože ho skutečně vyhledala, již spáchala sebevraždu), kritika (např. pan Vladimír Hulec) oslavuje tyto hry, protože ukazují na nedostatek lidskosti a citu v dnešní společnosti a schopnosti vyrovnat se s tím. Ale pokud jsem tyto texty četl, o lásce se v nich jenom mluví, ve skutečnosti se hrdinové nemilují, jen spolu souloží a neustále mluví pouze o svém egu, aniž by kohokoliv jiného poslouchali. Tím nikdo uvědomění vlastní osobnosti snad dojít nemůže?

Pokud se také bojíte podobné dramatiky, vyhněte se divadlům, když mají na repertoáru hry těchto autorů: Wernera Schwaba (např. Lidumor aneb má játra beze smyslu, Prezidentky), Sarah Kane (např. Faidra – z lásky, Sežehnuti, Očištěni), Marka Ravenhilla (např. Shopping and Fucking), ale mnoha dalších, o kterých jsme díkybohu zatím ani neslyšeli.
Další články autora:
03.02.2012 Jak získám Fučíkův odznak 4: “..., ale já věřím na víly.”
02.12.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3 - dokončení minulé části
20.11.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3
13.07.2011 Jak získám Fučíkův odznak 2
09.06.2011 Jak získám Fučíkův odznak
02.02.2011 ZAMYŠLENÍ STĚHOVACÍ aneb co bychom už rádi v divadle neviděli, ale vyloučit to nemůžeme
02.07.2010 Klasika neklasicky aneb Proč si vyprávíme dokola stále stejné příběhy?
26.02.2010 Patří blázni do hlediště nebo na jeviště?
09.12.2009 Loutkové divadlo v postloutkové době
09.12.2009 Věda na jevišti nemusí být věda (a už vůbec ne nuda)
zpět
  
Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz

© Divadýlko na dlani 1998 - 2021 | Webmaster