Simona Matoušková jako kadeřnice Richardsonová a Katka Límanová jako Sophie Chattel-Monkheimová v povídce Byzantská omeleta.
|
|
Do šesté sezóny jsme vstoupili zároveň s přípravou nové inscenace. Po dlouhých šesti letech jsme připravovali vlastní dramatizaci. Jednalo se o tři povídky anglického spisovatele H. G. Monroa, který vystupoval pod pseudonymem SAKI. Byly vybrány tři povídky - „Byzantská omeleta, Otevřené dveře a Sedm konviček“. Radek Kotlaba, Libor Ševců a já (Petr Matoušek) jsme si povídky rozdělili a každý zdramatizoval jednu. Režie se na mnohé (a nejen mé) naléhání chopil Libor Ševců.
Práce se zpočátku rozbíhaly vysokým tempem a koncem roku byla v hrubých rysech připravena první povídka. A pak se všechno pomalu natahovalo a zabředávalo se do stále se opakujících zkoušek. Důvodů, které práci na inscenaci zdržovaly, bylo víc - nedisciplinovanost při zkouškách (u nás tak častá), neujasněnost obsazení a alternací, ne zcela ujasněná režijní koncepce, neznalost textu, a tak dále, a tak dále. Nicméně všechny tyto dílčí nedostatky přispěly k tomu, že premiéra hry byla stále odsouvána. Nebyla dokonce ani na Létě na dlani, tak jak bylo zvykem. Přesunula se až do sezóny sedmé, kdy na naléhání většiny souboru byla stanovena na 19. května 2005. Tedy se zkoušela téměř sezónu a půl. Abychom ovšem byli upřimní, provozu Divadýlka to po praktické stránce neuškodilo. Mezitím byla souběžně zkoušena a na Létě na dlani uvedena v minulém čísle zmiňovaná „Hrůza v hájovně“.
I přes to, že premiéra dopadla poměrně dobře a hra byla zařazena na repertoár, a tedy se i pravidelně reprízovala, přesto se tu a tam objevila trhlinka v dobré náladě, v nadšení. Byli jsme přezkoušení. Vše vyvrcholilo v zimních měsících, kdy jsme se poprvé po čtyřech letech nepřihlásili (!) na krajskou přehlídku Wintrův Rakovník. Větší část hrajících herců byla přesvědčena, že bychom si se SAKIM uřízli pořádnou ostudu. Od té doby jsme „SAKIHO“ hráli stále méně a v současné době je tato hra již ve stáji derniérovaných představení.
Podle mého názoru je to škoda, hra sice nijak zásadně nevybočovala svým provedením z průměru našich představení, ale žánrově to byla příjemná klasika, oproti divočinám typu Šílená lokomotiva a dalších, které ovšem měli teprve přijít. Přesto vděčíme SAKIMU za mnohé. Vyzkoušeli jsme si nový režijní přístup, čerství nováčci (Bára Bartošová a Jarda Beran) prodělali křest ohněm. Bez přehánění myslím, že právě tato inscenace byla jedním z východisek při psaní i realizaci povídkové hry RUE BONAPARTE 17.
Příště: Snídaně a Kníže
|
divadylko-nadlani.cz