Divadýlko na dlaniDivadýlko na dlani
O nás
Novinky
Program
Repertoir
Soubor
Studio
Fotoalbum
Videoalbum
Kudy k nám
Partneři
Kontakty
Blog
Divadelní nepravidelný občasník
Facebook
Krajská přehlídka Popelka na dlani
Prodej vstupenek online
novinky

Loutkové divadlo v postloutkové době

 9. 12. 2009 |  Radek Kotlaba
Foto
Kdy jste byli naposledy v loutkovém divadle? Před ... (nechci být indiskrétní, ale je to několik desítek let, že?) A co byste tam také dělali, pokud zrovna nedoprovázíte svoje děti či vnoučata. Chyba - dnešní loutkové divadlo se dokáže obejít bez klasických marionet a Kašpárka nebo Hurvínka a dokáže překvapit i zaujmout. Stejně jako mnozí dospělí pro sebe objevili animovaný film (nejen rodinná představení shrekovského typu, ale třeba i „komiksovou adaptaci“ Persepolis), chápu ty dospělé, kteří se nerozloučili na konci dětství s loutkovým divadlem, případně ho znovuobjevili.

A dobře udělali, dnešní loutková představení patří k nejimaginativnějším, jaká jsem viděl. Mým favorizovaným souborem v tomto žánru je pražské divadlo Minor. Za vidění stojí už i jen prostory, ve kterých působí, oceněné architektonickou cenou, ale především tamní představení. Sice zde již bohužel neuvidíte fantastickou „Planetu opic“ Davida Drábka, ve které herci podávali přesvědčivé pohybové výkony, kdy dokázali odlišit pohyb šimpanzů, orangutanů a goril, v těchto rolích ještě tančit nebo na jevišti předvést souboj létajících soupeřů v šaolinském duchu. Loutky jste v tomto přestavení nepotkali, zato dokonalé masky.

V dnešní rubrice „co v našem divadle neuvidíte“ bych ale chtěl psát především o představení, které v Minoru ještě vidět můžete (premiéra 15. 11. t.r.). Dramaturgicky a režijně se pod představení „Hon na Jednorožce“ podepsali Adéla Balzerová a Jan Jirků, námět vychází z autentických životních osudů skauta Lubomíra Jednorožce. Ten byl v 50. letech odsouzen za napomáhání k útěku za hranice (pomohl známé s kufry na nádraží) na deset let do jáchymovského lágru. Sám žádný útěk neplánoval, jenom nesplnil svoji „občanskou povinnost“ a tuto známou neudal. S nespravedlivým rozsudkem se ovšem nesmíří a podaří se mu utéct a skrývat se, další útěk - za hranice mimo dosah komunistické ne-spravedlnosti už nevyjde a je vrácen zpět do lágru s podstatně vyšším trestem. Dnes žije v Kalifornii a v závěru představení sám osloví diváky ze záznamu internetového rozhovoru s tvůrci představení na Facebooku.

Hlavním motivem hry je útěk, běh, cesta, na které cítíme stálé ohrožení. Zcela v souladu s tím hodinové představení ubíhá v rychlém tempu, kterému výrazně napomáhá živá hudba na jevišti a pěvecké výstupy herců (mezi nimi zaujme i melodramatická báseň vrátného tábora v podání Petra Vaňka „Jsem snad kat?“). Představení vyvolalo ve mně pocit až muzikálový. Hudba spolu s vlčími maskami a pohybem herců mezi diváky spoluvytváří atmosféru dusivé doby plné pronásledování a zastrašování. Celým představením diváka provází monologické vyprávění Ondřeje Bauera v roli Luboše (L. Jednorožec), přerušované pohybovými výstupy StBáků v kožených kabátech s namířenými samopaly a výraznými vlčími maskami na hlavách. Minimum dialogů s postavami, které hlavní hrdina potkává na svém útěku, vůbec neubírá hře napětí a spád. Hlavní protagonista zůstává po většinu představení za plátnem nataženým přes celé jeviště, které slouží jako projekční plocha, na kterou se přenáší jeho práce s loutkami v zadní části scény buď stínohrou, nebo častěji snímána kamerou a současně promítána. Herci na forbíně tak vstupují do obrazu loutkového světa podobně jako v laterně magice a přirozeně se s ním prolínají. Zapomeňte na „kukátko“ s marionetami, moderní loutkáři vytváří imaginativní svět pomocí soudobé techniky a spíše než loutkové bych použil termín multimediální divadlo. Takto si představuji soudobé divadlo využívající prostředků postmoderní doby.

Proč se ocitla tato recenze v této rubrice? O představení pro dětského diváka se v našem souboru mluví již delší čas a snad o někdy uvidíte, ale rozhodně to nebude představení loutkové, na ně si zajděte nejlépe do Minoru.

P. S. Konzervativní divák loutkového divadla ovšem může z Minoru docházet rozčarován či přímo zklamán. U šatny jsem při odchodu vyslechl nadšeného malého návštěvníka a jeho brblající babičku: „Jestli teda tohle stálo za 150,- korun?“, která dále vnukovo nadšení zchladila slovy: „Tobě se to líbilo? To je proto, že jsi ještě neviděl pořádný divadlo."

Držím palce malému nadšenci pro nové formy moderního divadla, aby si udržel vlastní názor.
Další články autora:
03.02.2012 Jak získám Fučíkův odznak 4: “..., ale já věřím na víly.”
02.12.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3 - dokončení minulé části
20.11.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3
13.07.2011 Jak získám Fučíkův odznak 2
09.06.2011 Jak získám Fučíkův odznak
02.02.2011 ZAMYŠLENÍ STĚHOVACÍ aneb co bychom už rádi v divadle neviděli, ale vyloučit to nemůžeme
02.07.2010 Klasika neklasicky aneb Proč si vyprávíme dokola stále stejné příběhy?
26.02.2010 Patří blázni do hlediště nebo na jeviště?
09.12.2009 Věda na jevišti nemusí být věda (a už vůbec ne nuda)
07.07.2009 Co bychom vám v našem divadle jednou rádi ukázali, jestli na to budeme mít (a nemyslím tím peníze)
zpět
  
Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz

© Divadýlko na dlani 1998 - 2024 | Webmaster