Divadýlko na dlaniDivadýlko na dlani
Novinky
Program
Repertoir
Soubor
Studio
Fotoalbum
Videoalbum
Kudy k nám
Partneři
Kontakty
Blog
Divadelní nepravidelný občasník
Facebook
Krajská přehlídka Popelka na dlani
novinky

Patří blázni do hlediště nebo na jeviště?

 26. 2. 2010 |  Radek Kotlaba
Foto
Bratři Vladimír a Michal Dlouhý ve hře Divadla Kalich Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství.
V dnešním pokračování rubriky „co v našem divadle neuvidíte“ bych se rád zastavil u představení, které již čtyři sezony uvádí Divadlo Kalich pod názvem Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství. (Též se objevila na repertoáru dalšího pražského divadla Divadla Na Prádle). Autor dramatizace Axel Hellstenius vyšel z literární předlohy svého krajana, norského prozaika Ingvara Ambjornsena, který v 90. letech vydal velice úspěšnou románovou trilogii Výhled do ráje, Ptačí tanec a Pokrevní bratři. Autor dramatizace zpracoval stejný námět i do filmového scénáře, podle něhož byl natočen jeden z nejúspěšnějších norských snímků, který se dočkal v roce 2007 i nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.

Na motivy Ambjornsenova příběhu tedy vznikla divadelní hra, v jejímž názvu se objevují jména obou hlavních protagonistů – Ellinga a Kjella Bjarna, kteří se ocitají po propuštění z psychiatrické léčebny ve vlastním bytě uprostřed Osla, kde se snaží za pomoci sociálního pracovníka vést samostatný život. Chorobně plachý a neurotický Elling však s okolním světem a svobodným životem nemá prakticky žádné zkušenosti. Ze začátku se dokonce stydí i telefonovat a procházka do samoobsluhy je pro něj nadlidský výkon. Jeho spolubydlící Kjell, jednoduchý hromotluk se sníženou inteligencí, je na první pohled praktičtější, alespoň se nikdy nenechá oddělit od své bedny na nářadí. Oba však spojuje víc, než by se na první pohled zdálo – sdílí spolu nejen byt, ložnici, peníze či slipy, ale zejména strach z lidí, samotu a touhu po lásce a přátelství, především pak jeden zájem, a tím jsou ženy. Elling vypráví Kjellovi, nadšenému posluchači a obdivovateli, o podivuhodných fiktivních erotických zážitcích s dívkami všech kontinentů a Kjell Bjarne je nadšeně poslouchá. Hrozba návratu do léčebny je však silnější než jejich sociální fobie, a tak se sexem posedlý hromotluk Kjell Bjarne i autistický Elling časem vydávají na malé výpravy do okolí, kde brzy nacházejí lásku a přátele. Kjell Bjarne se zamiluje do sousedky, kterou jednoho dne najde opilou na schodech, a Elling se zase rozhodne stát slavným anonymním básníkem, který své verše tajně vkládá do balení kyselého zelí v obchodě za rohem. Jejich šílenství, které jim oběma dosud bránilo v řadě životně důležitých aktivit, nabírá postupně podobu přirozené jinakosti. Pracovník městského magistrátu Frank, který má oba na starosti, je od počátku v pozici nadřazeného člověka se zdravou myslí. Během námi sledovaného příběhu se však hranice mezi bláznivým a zdravým rozumem přelévají a znejišťují nás v pohledu na to, kdo je normální a kdo nikoliv.

Úspěch divadelního představení spočívá nejen v mimořádně vtipném a zajímavém příběhu, ale stejnou měrou v herectví obou představitelů Kjella Bjarna a Ellinga, které hrají bratři Michal a Vladimír Dlouhý. Za své výkony oba zaslouží absolutorium, s podobně soustředěným herectvím a přitom z venku viděnou postavou, kdy si coby divák užívám i odstup herce od jeho postavy a jeho „herecký komentář“ k ní, se nesetkáváme často ani na profesionálních jevištích. Přesně odpozorovaná gesta autistů jsou samozřejmou pomyslnou „třešničkou na dortu“ dokonalého herectví.

Nepochybuji, že jde o představení nesmírně vděčné, které se hraje stále před vyprodaným sálem za nadšeného aplaudování publika. Přesto si neodpustím jednu pochybnost na účet této inscenace. Všechny recenze se shodují na tom, že vylíčení obou duševně nemocných je velmi citlivé, že se nikde nesmějeme na jejich účet, že jde především předvedení jinakosti, dík které si uvědomujeme sami své problematické odlišnosti. Skutečně jde o velmi lidské představení, a přesto se nemohu ubránit pocitu, že nejsou úmysly autorů i inscenátorů skutečně tak čisté, jak vypadají. Z reakcí diváků je jasné, že představení těží z „komiky nechtěného“, kterou nutně vyvolává jednání obou protagonistů. Navíc k lidské přirozenosti patří, že jsme přitahováni bizarností. Občas mi v hledišti mrzl úsměv na rtech, ale nejen silou předváděného příběhu, jako spíš reakcí ostatních diváků. Napadá mě srovnání s Otíkem ze slavného filmu Vesničko, má středisková nebo Forrestem Gumpem ze stejnojmenného snímku. Ve všech případech mám pocit, že i přes všechnu lidskost těchto děl v nich dochází, alespoň částečně, ke zneužití lidí s mentálním postižením, skutečnost jejich života bývá nepochybně daleko tvrdší. A tak se ptám, když podle nepsaného divadelního pravidla nepatří na jeviště děti a zvířata, co si počít na jevišti s předváděním mentálního postižení?
Přesto, co jsem napsal, budete-li mít možnost vidět příběh Ellinga a Kjella Bjarna, neváhejte a jděte.
Další články autora:
03.02.2012 Jak získám Fučíkův odznak 4: “..., ale já věřím na víly.”
02.12.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3 - dokončení minulé části
20.11.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3
13.07.2011 Jak získám Fučíkův odznak 2
09.06.2011 Jak získám Fučíkův odznak
02.02.2011 ZAMYŠLENÍ STĚHOVACÍ aneb co bychom už rádi v divadle neviděli, ale vyloučit to nemůžeme
02.07.2010 Klasika neklasicky aneb Proč si vyprávíme dokola stále stejné příběhy?
09.12.2009 Loutkové divadlo v postloutkové době
09.12.2009 Věda na jevišti nemusí být věda (a už vůbec ne nuda)
07.07.2009 Co bychom vám v našem divadle jednou rádi ukázali, jestli na to budeme mít (a nemyslím tím peníze)
zpět
  
Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz

© Divadýlko na dlani 1998 - 2019 | Webmaster