Divadýlko na dlaniDivadýlko na dlani
Novinky
Program
Repertoir
Soubor
Studio
Fotoalbum
Videoalbum
Kudy k nám
Partneři
Kontakty
Blog
Divadelní nepravidelný občasník
Facebook
Krajská přehlídka Popelka na dlani
novinky

Klasika neklasicky aneb Proč si vyprávíme dokola stále stejné příběhy?

 2. 7. 2010 |  Radek Kotlaba
Foto
Radek Kotlaba
Po řadě předchozích příspěvků do této rubriky „Co v našem divadle neuvidíte, ale vidět byste měli“, kdy jsem upozorňoval na inscenace pražských divadel, vás mohu tentokrát pozvat na představení, které mě zaujalo na místní scéně MDMB. Jednou z premiér letošní jubilejní sezóny byla i hra Williama Shakespeara ROMEO A JULIE, která vzbuzuje od svého uvedení polemiky o netradiční úpravě, do které se pustil hostující režisér Jakub Špalek.

Nápad zahustit text na osm postav a necelé dvě hodiny je dobrý, ačkoliv pro některé diváky jistě překvapující. Klipovitá expozice postav při slavnosti Kapuletů je svižná a vtipná, spojení postav Parise a Vévody v jednu jí dává zajímavé významové zabarvení (obzvláště při smlouvání s Kapuletem o Julii). Mnozí milovníci klasického divadla, ale tyto škrty, při kterých málem přehlédnete slavnou „balkonovou scénu“, nepřijali. Dále namítají, že problém je v tom, že při té rychlosti nestihnou vyznít místa, kde by bylo potřeba vysvětlovat motivaci jednání postav. Nejednoznačně jsou hodnoceny i herecké výkony, především hlavních dvou protagonistů Matouše Rumla (Romeo) a Veroniky Kubařové (Julie). Přestože Romeo je ztvárněn spíše klasickými hereckými prostředky a Julie je velice civilní, nesdílím názor, že se mezi nimi na jevišti nic neodehraje a nepřeskočí jiskra, která by vysvětlila chování obou milenců a vtáhla diváky do děje. Ostatně děj všichni známe a chceme se dát vtáhnout na jeviště především sdílením emNápad zahustit text na osm postav a necelé dvě hodiny je dobrý, ačkoliv pro některé diváky jistě překvapující. Klipovitá expozice postav při slavnosti Kapuletů je svižná a vtipná, spojení postav Parise a Vévody v jednu jí dává zajímavé významové zabarvení (obzvláště při smlouvání s Kapuletem o Julii). Mnozí milovníci klasického divadla, ale tyto škrty, při kterých málem přehlédnete slavnou „balkonovou scénu“, nepřijali. Dále namítají, že problém je v tom, že při té rychlosti nestihnou vyznít místa, kde by bylo potřeba vysvětlovat motivaci jednání postav. Nejednoznačně jsou hodnoceny i herecké výkony, především hlavních dvou protagonistů Matouše Rumla (Romeo) a Veroniky Kubařové (Julie). Přestože Romeo je ztvárněn spíše klasickými hereckými prostředky a Julie je velice civilní, nesdílím názor, že se mezi nimi na jevišti nic neodehraje a nepřeskočí jiskra, která by vysvětlila chování obou milenců a vtáhla diváky do děje. Ostatně děj všichni známe a chceme se dát vtáhnout na jeviště především sdílením emocí, což se alespoň v mém případě hercům (a to nejen těm v hlavních úlohách) a režisérovi podařilo. Nechci dále recenzovat (přestože by za zmínku stály i další herecké výkony, scénografie nebo využití světel), ale rád bych se pustil do úvahy, ke které mě toto představení mimo jiné přivedlo a která je obecnější a dotýká se i našeho divadla, tedy konkrétně způsobu, jakým se „zmocňujeme“ divadelních textů.

Proč vlastně chodíme sledovat příběh, který nás už zdánlivě nemá čím překvapit? Jak inscenovat známé texty (třeba právě již 400 let s železnou pravidelností vracející se Shakespearovy hry)? Má právo režisér na zásadní úpravy a krácení textu? Vrátím-li se k Romeovi a Julii, po zkušenosti s projekcí doslovné filmové adaptace Franca Zeffirelliho studentům ve škole, myslím, že právě často zásadní úprava je cesta, jak dnes k všeobecně známému tématu přistoupit, přiblížit ho dnešnímu publiku. Jakub Špalek v připomenuté inscenaci to dělá velice citlivým způsobem, aniž by musel převlékat postavy do soudobých obleků a nechat je řádit jako členy pouličních gangů. Ačkoliv i to je úprava, kterou má Romeo a Julie za sebou buď v podobě dnes již klasického muzikálu West Side Story, nebo komiksu japonského stylu manga.

O čem a proč hrát příběh jehož pointa už dnes nemůže nikoho překvapit? Aby mladí lidé poznali klasické příběhy naší kultury? Ano, ale to je velice málo. Sdílené emoce a především krása básnického textu je tím hlavním. Jakub Špalek zřejmě z tohoto důvodu sáhl po básnicky dokonalém, byť starším překladu Josefa Topola (přestože se dnes zdá, že monopol na překládání Shakespeara má Martin Hilský) a byla to šťastná volba. Dlouho jsem si již tak neužil krásné češtiny a spíš než repliky postav jsem poslouchal dvě hodiny recitace a se mnou i divadlo plné školní mládeže. To opravdu není málo, za to dík. (Myslím, že právě ty dvě hodiny byly limitem jejich schopnosti vnímat relativně náročný text.)

V neposlední řadě bych chtěl připomenout, že nám nevadí sledovat známé příběhy. (Kolikrát jste už viděli svůj oblíbený film, že?) Jsme konzervativní a rádi si vyprávíme známé historky, stejně jako děti, které chtějí stále dokola vyprávět stejnou pohádku a pokud se pokusíte malinko změnit slova, hned vás opraví: „Ale tak to není, ...“ Možná si teprve podesáté uvědomíte to podstatné. Teprve dnes si kladu po shlédnutí Romea a Julie otázku: Co vlastně víme o svých dětech a jejich snech a představách o životě? Před dvaceti lety by mě to nenapadlo, totiž ani nemohlo napadnout. Přeji vám pěkné kulturní zážitky u děl, o kterých jste si mysleli, že je znáte tak dobře, že vás už nemají čím nepřekvapit. ocí, což se alespoň v mém případě hercům (a to nejen těm v hlavních úlohách) a režisérovi podařilo. Nechci dále recenzovat (přestože by za zmínku stály i další herecké výkony, scénografie nebo využití světel), ale rád bych se pustil do úvahy, ke které mě toto představení mimo jiné přivedlo a která je obecnější a dotýká se i našeho divadla, tedy konkrétně způsobu, jakým se „zmocňujeme“ divadelních textů. Proč vlastně chodíme sledovat příběh, který nás už zdánlivě nemá čím překvapit? Jak inscenovat známé texty (třeba právě již 400 let s železnou pravidelností vracející se Shakespearovy hry)? Má právo režisér na zásadní úpravy a krácení textu? Vrátím-li se k Romeovi a Julii, po zkušenosti s projekcí doslovné filmové adaptace Franca Zeffirelliho studentům ve škole, myslím, že právě často zásadní úprava je cesta, jak dnes k všeobecně známému tématu přistoupit, přiblížit ho dnešnímu publiku. Jakub Špalek v připomenuté inscenaci to dělá velice citlivým způsobem, aniž by musel převlékat postavy do soudobých obleků a nechat je řádit jako členy pouličních gangů. Ačkoliv i to je úprava, kterou má Romeo a Julie za sebou buď v podobě dnes již klasického muzikálu West Side Story, nebo komiksu japonského stylu manga. O čem a proč hrát příběh jehož pointa už dnes nemůže nikoho překvapit? Aby mladí lidé poznali klasické příběhy naší kultury? Ano, ale to je velice málo. Sdílené emoce a především krása básnického textu je tím hlavním. Jakub Špalek zřejmě z tohoto důvodu sáhl po básnicky dokonalém, byť starším překladu Josefa Topola (přestože se dnes zdá, že monopol na překládání Shakespeara má Martin Hilský) a byla to šťastná volba. Dlouho jsem si již tak neužil krásné češtiny a spíš než repliky postav jsem poslouchal dvě hodiny recitace a se mnou i divadlo plné školní mládeže. To opravdu není málo, za to dík. (Myslím, že právě ty dvě hodiny byly limitem jejich schopnosti vnímat relativně náročný text.) V neposlední řadě bych chtěl připomenout, že nám nevadí sledovat známé příběhy. (Kolikrát jste už viděli svůj oblíbený film, že?) Jsme konzervativní a rádi si vyprávíme známé historky, stejně jako děti, které chtějí stále dokola vyprávět stejnou pohádku a pokud se pokusíte malinko změnit slova, hned vás opraví: „Ale tak to není, ...“ Možná si teprve podesáté uvědomíte to podstatné. Teprve dnes si kladu po shlédnutí Romea a Julie otázku: Co vlastně víme o svých dětech a jejich snech a představách o životě? Před dvaceti lety by mě to nenapadlo, totiž ani nemohlo napadnout. Přeji vám pěkné kulturní zážitky u děl, o kterých jste si mysleli, že je znáte tak dobře, že vás už nemají čím nepřekvapit.
Další články autora:
03.02.2012 Jak získám Fučíkův odznak 4: “..., ale já věřím na víly.”
02.12.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3 - dokončení minulé části
20.11.2011 Jak získám Fučíkův odznak 3
13.07.2011 Jak získám Fučíkův odznak 2
09.06.2011 Jak získám Fučíkův odznak
02.02.2011 ZAMYŠLENÍ STĚHOVACÍ aneb co bychom už rádi v divadle neviděli, ale vyloučit to nemůžeme
26.02.2010 Patří blázni do hlediště nebo na jeviště?
09.12.2009 Loutkové divadlo v postloutkové době
09.12.2009 Věda na jevišti nemusí být věda (a už vůbec ne nuda)
07.07.2009 Co bychom vám v našem divadle jednou rádi ukázali, jestli na to budeme mít (a nemyslím tím peníze)
zpět
  
Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz

© Divadýlko na dlani 1998 - 2019 | Webmaster