J. Schwarz v roli K. H. Máchy
|
|
O tom, že byl Karel Hynek Mácha velký básník, se můžeme přít, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Jaký však byl jako osobnost? Divadýlko na dlani ve své dramatické koláži Tam na své pouti pozdravujte zemi vykresluje poetu jako figuru značně problematickou a tragickou, ale též jako postavu nebránící se humornému uchopení (ještě aby se víc než 170 let po smrti bránil, pozn. aut.). V tomto příspěvku bych rád čtenářům přiblížil poslední fi lm režiséra Františka Vláčila Mág, který se máchovskému tématu věnuje jaksi z druhé strany, totiž způsobem daleko tísnivějším.
Přestože Vláčil natáčel i filmy zcela jiných žánrů, je v širokém povědomí zapsán zejména jako nepřekonatelný režisér historických filmů. Jeho Marketa Lazarová či Údolí včel po právu patří do zlatého fondu československé kinematografie. Cit pro lyriku, obrazotvornost, a přesto také historická věrohodnost, jakoby jej předurčovaly pro natočení filmu o posledních letech Máchova života. Výsledek však působí poněkud těžkopádně.
Samotná postava Máchy je podána přesvědčivě, tedy nejednoznačně. Snoubí se v ní neuvěřitelný cit s krutostí , laskavost s egocentrismem, domýšlivost s pokorou a nechybí ani elektrizující charisma. Film však lavíruje na hranici mezi lyrikou a povinnou epikou. Proč povinnou? Aby si zachoval svůj životopisný rozměr, musí přece divákovi sdělovat faktické informace. Pokud by však na tuto nutnost rezignoval a zůstal dílem pouze lyrickým, udělal by lépe. Vždyť snahy zpodobnit a rekonstruovat pomocí kamery výjevy, které figurují v Máchových dílech, a s jejich pomocí předat určitou emoci či náladu, fungují. A to zejména ve chvílích, kdy se obraz propojí s operní hudbou či recitací Rudolfa Hrušínského nejst. Koneckonců, zájemci o fakta mohou sáhnout do odborné literatury.
Snahou o kombinaci diváckosti a uměleckosti dochází k fragmentarizaci vyprávění. Sledujeme řadu takřka samostatných výjevů: Mácha (J. Schwarz) přichází do Prahy, dělá zlou krev v kajetánském divadle, svádí Lori (V. Žilková), setkává se s Márinkou (M. Vančurová), toulá se přírodou a po hospodách, vydává Máj a umírá v Litoměřicích. Ačkoliv tuto roztříštěnost můžeme vnímat jako znak romantické rozervanosti, jež prostupuje Máchovým dílem, je zdrojem minimálního napětí.
Zásadním nedostatkem Vláčilova filmu je neurčitost toho, čím chce být. Pokud by režisér zvolil jeden konkrétní způsob, jak k látce přistoupit, jistě by se jednalo o nadprůměrný snímek. V tomto tvaru je to pouze mdlý exkurz do konce básníkova života. Pokud se chcete o K. H. Máchovi skutečně něco dozvědět a zároveň neodcházet domů s myšlenkou na vlastní skok do jezera, přijďte na naše historicky první didaktické představení Tam na své pouti pozdravujte zemi.
|