Divadýlko na dlaniDivadýlko na dlani
Novinky
Program
Repertoir
Soubor
Studio
Fotoalbum
Videoalbum
Kudy k nám
Partneři
Kontakty
Blog
Divadelní nepravidelný občasník
Facebook
Krajská přehlídka Popelka na dlani
novinky

Divadelní Děčín: Vždycky jsme spolu fyzicky

 19. 5. 2008 |  Lenka Novotná (Divadelní Děčín)
Foto
S Petrem Matouškem a Radkem Kotlabou z Divadýlka na dlani jsme si povídali - těsně po rozborovém semináři - o sbírce pozoruhodných kriminálních příběhů odehrávajících se v pařížské ulici Bonaparte, ve třetím patře domu č. p. 17, který mimochodem sousedí s Českým kulturním střediskem… Ještě, že naše setkání neproběhlo až po fotbalovém utkání, to bych se asi od obou zúčastněných hráčů už nic nedozvěděla.

Jaký byl rozbor?
PM: Pro nás příznivý.
RK: My jsme z něj měli hezký pocit.
PM: Oproti rychtě, kterou jsme dostali v Rakovníku, ale oprávněnou.
RK: U těch rozborů má člověk málokdy pocit, že je špatně to, co slyší. Spíš někdy nám úplně nesedne forma, kterou je to řečené. S obsahem v zásadě nepolemizujeme. Někdy je lepší říct si věci mezi čtyřma očima, než se exhibovat na rozboru před další desítkou lidí.
PM: Mnohokrát jsem zažil ještě v úplně jiném divadle paní režisérku, která měla potřebu bránit soubor na rozboru za každou cenu. A když už nebylo možné soubor nějak ubránit, tak spustila: „já jim to říkala“. Toho jsem se vždycky snažil vyvarovat. Pokud inscenaci diváci nepochopí, tak je to naše chyba.

Tvoříte spolu, píšete spolu, režírujete spolu, hrajete spolu. Pánové nejste pořád spolu?
PM: Ten text jsme nedělali spolu fyzicky, my jsme si ho posílali.
RK: Můj vklad je spíš dramaturgický a Petrův vklad je spíš režijně autorský. Pořád přepisuje verze po každé zkoušce, když vznikne něco nového. Já jsem spíš ten, který přichází s prvním impulzem, od kterého se to pak většinou odvine úplně jinam. Pak vznikají problémy, kdy já si myslím, že se hraje pořád první nápad, ale přitom jsme už dávno někde jinde a pak to chci vysvětlit.

Na začátku jste spolu museli přeci fyzicky být?
RK: Vždycky jsme spolu fyzicky.
PM: Na zkouškách určitě. Radek přinesl knížku a nezávisle na sobě jsme vybrali povídky.
RK: V současné době je z povídek japonského autora Šin‘iči Hošimi už jen slabá půlka.
PM: Už jsou tak zkratovaný, že už je to čistě převzaté. Velmi dlouho jsme debatovali o tom, jak to propojit do celku.
RK: Řešili jsme hlavně rámec. Věděli jsme, že se to bude odehrávat v Evropě a že to půjde napříč dvacátým stoletím.
PM: Možná jsme udělali chybu a měli jsme to zasadit do Čech, ale odrazovalo nás těch 40 let komunismu, takže by se opakovalo pořád to samé.
RK: Myslím, že je ta Paříž výhodou. Když jsme v prostředí, které všichni tak důvěrně neznají, tak se tam některé věci schovají spíš, než kdybychom to hráli v Praze.

Napsání scénáře, režírování a hraní - dá se to skloubit? Nechybí vám třetí oko?
PM: Chybí.
RK: Někdy nám chybí hodně, ale tady je to zrovna udělané tak, že nejsme nikdy oba na jevišti, takže se můžeme na sebe koukat. Můžeme se doplňovat.
PM: Někdy třetí oko máme od někoho nezávislého, kdo se přijede podívat na zkoušku. Ono by to vůbec nešlo, vlastně když už uděláme scénář, tak už bychom neměli ani režírovat, ale to je taková nouze…
RK: V divadle se hodně těžko hledá režisér a na druhé straně nám vyhovuje, že každý z herců tam může vnášet něco svého.
PM: Spíš musí.

Převzato ze zpravodaje Divadelního Děčína č. 4 ze dne 18. 5. 2008 stáhnout celý zpravodaj
Další články autora:
žádný další článek nebyl nalezen
zpět
  
Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz

© Divadýlko na dlani 1998 - 2020 | Webmaster