Divadýlko na dlaniDivadýlko na dlani
Novinky
Program
Repertoir
Soubor
Studio
Fotoalbum
Videoalbum
Kudy k nám
Partneři
Kontakty
Blog
Divadelní nepravidelný občasník
Facebook
Krajská přehlídka Popelka na dlani
novinky

Do stovky jen 89 - historie Divadýlka (5. díl)

 1. 12. 2008 |  Petr Matoušek
Foto
Simona Matoušková a Katka Límanová jako Pěnice a Loutna
Sezona následující po Goldoniádním fiasku nesla pořadové číslo 4. Protože jsme postupně zjišťovali co ne a proč ne - tedy co nehrát, proč právě tohle ne, hledali jsme (především Radek Kotlaba a já) cestu z temné kobky vlastního obviňování. Jako poměrně schůdná a perspektivní se ukázala cesta, která vedla texty Antonína Přidala. Z jeho rozsáhlé dramatické tvorby (předevší rozhlasových textů!) Radek vybral dva - „Sen ve třech“ a „Pěnice s Loutnou“. Ale bylo to krátké. Tedy obě povídky by vydaly tak na třicet minut. A tak jsem já přidal (hle nechtěná slovní hříčka), tedy přidal jsem jednoaktovku Oldřicha Daňka „Zdaleka ne tak ošklivá“.

Titul jsem zdramtizoval podle literární předlohy. Netušil jsem tehdy, že existuje dramatizace provedená přímo autorem. Měli jsme dokonce jednotící téma. Všechny tři aktovky se odehrávaly ve středověku, uprostřed noci a šlo o mezní situace s příměsí tajemna. Ale - měli každá jinou poetiku. Oproti přidalovské snovosti a náznakovosti až symboličnosti, byl Daňkův text mnou dramatizovaný a režírovaný dosti epický. Ale to jsem si neuvědomoval a dali jsme se do toho. zkoušky dostávaly vysoké tempo. Dokonce jsme si poprvé nechali ušít kostýmy. Sice středověkou „hadrárnu“, ale přesto věci na zakázku. Brali nám míry a tak. Prostě kostýmy na míru. I když ani jedna z těch tří drobnosti nebyla veselá, my jsme je hráli rádi. Bohužel do zkoušek zasáhli teroisté - budovy světového obchodního centra se 11. září 2001 poroučely k zemi a do konce roku jsme museli, díky zvýšeným bezpečnostním předpisům, opustit Škoda Auto Muzem. Lednová akce „každý člen divadla alepoň kousek invetáře domů“, byla sice náročná, ale užili jsme si i legrace. Ale nebylo kde zkoušet. Nakonec jsme na čas, dosti podstatný, zakotvili v Centru pro mentálně postižené. Tady jsme dodělali Malé noční hry, tady jsme po prázdninách začali zkoušet Šílenou lokomotivu. Ale to je už jiný příběh.

Tedy zpět do 4. sezóny. Premiéru jsem měli v dubnu na Malé scéně Městského divadla Mladá Boleslav. Díky tradičně nadstandardně špatným vztahům s vedením divadla nám byla poskytnuta možnost si malou scénu „komerčně“ pronajmout. A dost o tom, nač míchat staré vášně. Představení se podle reakcí povedlo, hráli jsme ho pak ještě několikrát a také pro výběrovou porotu na krajské kolo Středočeské přehlídky Wintrův Rakovník. A na přehlídku jsme se dostali. Přesně podle zákona schválnosti začaly problémy. Jeník Hejdrych, který hrál Starou osobu, onemocněl. Sice ne nijak vážně, ale vytrvale. Zkrátka angína jak prase. Bác.Týden před přehlídkou. Tak to tedy ne. Odehraju to já, řekl jsem si. Jeníkovi jsem to oznámil, aby neměl pocit, že ho obcházíme, skutečně jsem se asi na tři zkoušky roli naučil a vyrazili jsme. Rakovník nás přivítal tak, jak to umí jen on - tedy lépe řečeno divadelní klub nás přivítal nebo ještě spíše - lidi v tom klubu. Některé jsem znali z předloňska - povídání, setkávání, krása. A pak přišlo představení, které snad nebylo odvedené jinak, než jsem byli zvyklí. Ale hodnocení poroty bylo drtivé. Již první věta, kterou tehdy předseda poroty Mgr. Milan Schejbal začal rozborový seminář dávala tušit, že nešlo o představení, které by se dalo nazvat objev sezony. Ta věta zněla: „Tak přátelé z Divadýlka na dlani, my vám děkujeme za představení a musím říci, že jsem si dlouho neužil tolik tmy na jevišti, jako dneska u vás.“ A už to jelo. Na jevišti se sice mluvilo, ale ne jednalo, není jednotící motiv, chybí téma atd. Ale nejhorší na tom bylo to, že jsme museli uznat, že asi mají pravdu. Ne sice ve všem, ale v tom zásadním ano. Dokonce jsme ten rok nedostali ani čestné uznání. No musela to být hrůza hrůz. Nicméně nám to parodoxně pomohlo. Neznám důvod, ale soubor se semkl, zdravé jádro se zakalilo a já se dokonce rozjel za panem Schejbalem do divadla ABC, abych se tedy zeptal, co bylo tak strašně špatně. Nakonec z toho byl poměrně příjemný rozhovor a já si z ABC od stolu, kde sedával Jan Werich a nyní seděl pan Milan Schejbal - tedy z kanceláře uměleckého šéfa předního pražského divadla, odvážel pevné přesvědčení, že se do toho divadla musíme obout trochu jinak.

Příště: Lokomotiva třebaže šílená
Další články autora:
06.09.2019 Přihláška do dětského studia
26.08.2019 Recenze na Vávru
15.04.2019 Divadýlko jede do Volyně
18.03.2019 Divadýlko doporučeno na celostátní přehlídku
18.03.2019 Vávra míří do Rakovníka
03.01.2019 Jak jsme vítali Masaryka aneb Po 100 letech
05.11.2018 Premiéra Mušketýrů
08.07.2018 Všíchni jsme herci... ve Volyni uspěli
24.03.2017 Dětské divadelní studio nezapadlo
19.03.2017 Wintrovky 2017 za námi aneb Jak jsme dopadli
zpět
  
Hledáme

herečky
herce
režiséry
zvukaře
osvětlovače
švadleny

kontaktujete nás na telefonním čísle
739 017 581
nebo napište:
infodivadylko-nadlani.cz

© Divadýlko na dlani 1998 - 2022 | Webmaster