Který zvuk nejspíše spojujeme s napětím, očekáváním, překvapením a snad i s tajemností? Dovolíme si tvrdit, že to je zvuk zaklepání. Ono ovšem není zaklepání jako zaklepání, každé je úplně jiné. Proto máme celou řadu výrazů, kterými můžeme pojmenovat to, že někdo zlehka zaťuká, rázně zaklepe, neomaleně zabouchá či přímo drze zabuší na dveře. V dobách Ludvíka XIV. dokonce patřilo ke společenskému bontonu na dveře škrábat.
Dovedete podle způsobu zaklepání rozeznat, kdo stojí za dveřmi? Kdo k vám přichází a co vám přináší? Jsou toužebně očekávaní, kteří nikdy nezaklepou a jsou klepající a stojící za dveřmi, kterým nechceme otevřít, ale nakonec stejně vejdou.
Zveme vás do pařížské ulice Bonaparte číslo popisné 17, do jednoho bytu ve třetím patře. Docela obyčejný nájemní dům v poklidné boční uličce. Jediný vzruch sem vnáší jen častější střídání nájemníků. Kdo zde vlastně zrovna bydlí? Těžko říci, nemá tu ani jmenovku na dveřích. I zvonek chybí, takže nám nezbývá nic jiného než zaklepat a počkat, kdo nám otevře, abychom zjistili, kdo je domácí a kdo host, kdo je na odchodu, kdo přichází kdo je na útěku, kdo se obětuje a kdo je oběť. |
Stručně
